Premiéra Vpřed na Letní Letné

Premiéra Vpřed na Letní Letné

V neděli jsme zažili magickou atmosféru během premiéry našeho njenovějšího představení Vpřed inspirovaného stejnojmenou optickou básní Václava Havla. Tento okamžik zachytil dvorní fotograf festivalu František Ortmann a vy si nyní můžete prohlédnou výběr fotografií v galerii.

Hana Strejčková pak zhodnotila naši premiéru v Divadelních Novinách. Děkujeme.

Cirkus v záři reflektorů (No. 2)

České šapitó v neděli 15. srpna hostilo pražskou premiéru souboru Žongléros Ansámbl. Plzeňští si vzali na mušku zákazníkův konzumní vztah k obchodním centrům a středobodem dění se stal nákupní vozík. Na celovečerní inscenaci s názvem Vpřed se kromě pěti performerů podílela choreografka Markéta Vacovská a divadelník Roman Černík. Významnou součástí projektu, někdy i silnější než samotné pohybové akce, je i Ema Brabcová, která přímo na jevišti mixovala autorskou hudbu, zvuky a zpěv a Jan Hugo Hejzlar, jenž doslova kouzlil se světlem.

Představení Vpřed, inspirované stejnojmennou grafickou básní Václava Havla, si s nadsázkou pohrávalo se spotřebitelskými choutkami. Již v samotném úvodu byla naznačena kompetitivní rovina, kdo s koho, kdo co dřív urve, či kdo objeví výhodnější slevu. Dvě ženy a tři muži, nejprve čelem položení na podlaze, vyběhli na povel zákaznického centra „vpřed“ za vidinou výhry či snadno dosažitelného zboží. Zahajovací závod ve formě detailně propracované techniky slow motion předestřel (ne)pravidla hry, neboť kdo dřív přijde, ten prostě bere vše. Hon na zboží za soustavné podpory zvukových efektů a nesmyslně vykonstruovaných sloganů útočící na smysly nakupujících se stal sondou do davové psychózy.

Výtečným pomocníkem, jenž se sice neodklonil od svého původního významu, se stal nákupní vozík, který se v pohybových partiturách stával zásadním hybatelem všeho dění. Akrobaté s jeho dopomocí vytvářeli plastické obrazy asociující prostor k nákupu, samotný akt vybírání věcí, v abstraktní rovině pak touhu, chtíč i marnotratnost. Běžný objekt se ocitl na nakloněné rovině teeterboardu, nebo tlačený v čele lidské karavany, či se vyvrbil jako skořepina pro lidské tělo. Například Martina Vaněčková uvízla na jeho nižší plošině jakoby v jeho útrobách. Svými pozicemi mezi kovovými tyčkami následně dokázala vytvořit iluzi „vcucnutí“ se. Stala se metaforou konzumního pohlcení.

Žongléros ansámbl se opřel o prvky pozemní a párové akrobacie, taneční synchronizované variace a na úplný závěr překvapili ve skocích na houpačce. Scénografii tvořil již zmiňovaný košík, teeterboard, žíněnky a rekvizity, jako například dámské lodičky a oděvy. Ačkoliv ne vždy se dařilo využít naplno možnosti všech předmětů, nebo dotáhnout nazkoušené artistické prvky k lehkosti a plynulému provedení, dá se i přesto konstatovat, že představení proudilo na vlně sounáležitosti, hry a zjevně promyšlené dramaturgie.

Plzeňský soubor překvapivě po svém propojil nonverbální divadlo s cirkusovými disciplínami. Díky tematickému sevření se nerozmělnil v adrenalinově podmanivých výstupech, ale prezentoval především svou odvahu (chvílemi možná ještě troufalost?) udržet dynamický formát a nesklouznout jen k nápodobě vyzrálejších uskupení. Rukopis představení naznačil, že tvůrčí tým vyzrává a hledá si vlastní způsob komunikace s diváky.

Další aktuality